Výuka cizích jazyků je nezbytná pro dorozumívání se mezi jednotlivými národy, které nehovoří stejným jazykem. Jejím cílem je zvýšení jazykových znalostí, aby byli lidé schopni komunikovat v cizím jazyce a aby poznali reálie dané země a porozuměli tak jejím kulturním zvyklostem.[1] Na osvojování cizího jazyka má vliv několik proměnných. Patří mezi ně zejména věk učícího se, metody, které učitelé jazyků využívají a strategie učení jazyka, které používají samotní žáci.
Strategie osvojování jazyka
Strategie pomáhají k rozvoji klíčových kompetencí, které jsou součástí Rámcového vzdělávacího programu o jehož naplnění školy usilují. Strategie učení se cizímu jazyku představují postupy napomáhající žákům v osvojování a používání jazyka. Dělí se na přímé a nepřímé strategie. Přímé slouží přímo k procesu učení, dělí se do několika dalších skupin:
kognitivní - procvičování jazyka, shrnutí, dedukce kompenzační - odhadování, mimika paměťové - asociace, pojmové mapy.[6] Nepřímé strategie působí podpůrně na motivační stránky a dělí se na:
metakognitivní - příprava a plánování učení, anticipace, evaluace afektivní - sebeodměňování, sebepovzbuzování sociální - žádání o vysvětlení, spolupráce s rodilými mluvčími[6] Osvojení strategií může usnadnit získání a uchování znalostí. Každý žák má osvojenou nějakou z strategií, i když se třeba vyhýbá komunikaci v jazyce, v tom případě se jedná o přímou kompenzační strategii. Samotná efektivita strategií je pak ovlivněna mnoha proměnnými, například věkem, genderem, demografickým složením tříd, učitelem atd.
